Jak to vše začalo

„Zastav se a vypadni z toho světa, ve kterém žiješ.“

Tak znělo naše heslo, když jsme otvírali kavárnu. Řekli jsme si: „Pojďme vytvořit místo na Žižkově, které budou mít lidi rádi a bude je bavit.“. Přesně tohle jsme si říkali v začátcích. Tehdy jsem ani netušil, jak to vše může dopadnout, kam až nás cesta zavede.

Jednoho dne jsem se vracel domů unavený z práce. Říkal jsem si, že už opravdu nechci tvrdě pracovat na někoho jiného. Posadil jsem se na autobusové zastávce Černínova na schod a skoro usnul. Říkal jsem si, že bych si dal kafe, že tady na té zastávce prostě chybí kavárna. Takové to místo, kam si ráno dojdete po špatné noci pro kávu a večer, po cestě z práce, se tady zastavíte na drink, pokecáte s baristkou a vypustíte páru. V takovém podniku bych se rád příští den znovu zastavil. Dostal jsem nápad, představu o podniku, který vám udělá dobrou kávu s sebou, ale o kávě samotné jsem nevěděl prakticky nic. Ale to by nikdy nemělo člověku vadit, pokud chce opravdu něco dělat, do něčeho se pustit.

 Začali jsme spolu se synovcem, který v té době měl sotva roční praxi v oboru, dávat dohromady tým lidí. Domluvili jsme se s kamarádkami, že nám kavárničku vymalují. Podařilo se nám sehnat lidi, kteří dokázali udělat tohle, další kteří zase udělali tamto a my se synovcem jsme chodili dál do práce. Často jsme si brali přesčasy, chodili na brigády a po práci pospíchali do kavárničky. Hodila se nám tehdy každá koruna.

Otevřít Zastav se bar nám trvalo asi čtyři měsíce. Do plochy o velikosti 21 metrů čtverečních jsme dali spoustu potu, trochu krve a věnovali mu bezpočet bezesných nocí. Pracovali jsme poctivě a tvrdě. Myslím, že se nám podařilo vybudovat podnik, který je jiný, minimálně co se týče Žižkova. Vytvořili jsme oázu klidu na autobusové zastávce. Často jsem oknem pozoroval lidi, jak dobíhají autobus, pospíchají do práce, do školy, přebíhají rušnou ulici pár metrů od přechodu a musel jsem jim aspoň v duchu říkat: „Na chvilku se zastav. Zastav se, zastav se kdekoliv. Zastav se bude jednou všude.“. A ostatně proč by člověk měl pořád pospíchat, kolikrát jsme lidem říkali, nebo je dokonce odrazovali od objednávky: „To je v pořádku, zastavte se, až budete mít chvilku.“ Nebo „Za dvě minuty jede další autobus, tak proč tak pospícháte?“. Bylo pro mě skoro až vtipné pozorovat ten každodenní shon. Kam? Proč? Kvůli někomu jinému? Kvůli někomu, koho ani neznám?

Když jsme otvírali kavárnu, věděli jsme, že potřebujeme něco, o čem si budou lidi povídat, něco co je zaujme a nás postaví někam mimo obyčejné a podobné podniky. Tak jsme se rozhodli naučit obyčejné lidi na Žižkově pít kvalitní kávu. Začali jsme chodit na kávové kurzy, školení, zajímat se ve volném čase o to, kde se káva bere, jak se váží, jak praží, jak zpracovává, jak správně šlehat mléko a jak vytvářet na smetaně a ve šlehačce různé obrazce jako je srdíčko, labuť a řada dalších. Opravdu jsme se to potřebovali naučit a tak jsme docházeli na různé kurzy a prezentace opakovaně, neustále cvičili, učili se, četli o kávě knihy a řadu dalších věcí. Dnes jsem za to strašně rád. Lidé, co s námi na kurzech ztráceli čas, si k nám začínali chodit dělat vlastní kávu a nás začala kavárnická práce skutečně bavit, stala se pro nás vášní, stejně jako lidé, kteří k nám začali na kávu chodit. Zastav se je, a vždy bylo, o lidech, pro lidi a na tom se nikdy nic nezmění. Takový jsme a za tím si stojíme.

Hezký den Vám přejeme my všichni z kavárny,

Dream team

 

 

Když už se jednou rozhodnete pustit do podnikání, tak byste se neměli brzdit, ale snažit se přijímat co se dá. Otevřeli jsme kavárničku a do půl roku od otevření se nám naskytla příležitost převzít bar v divadle H2O, který se nachází několik metrů pod naším podnikem. Divadelní bar má své osobité kouzlo, které se jenom stěží popisuje. Hned nám divadelní prostor učaroval a my začali spřádat plány, jak budeme pořádat tajné turnaje v Pokru, hrát Ruskou ruletu, kam budeme zvát naše známé a kde o nás nebude nikdo vědět. Trošku jako v Chicagu v dvacátých letech v době prohibice v USA. Mohu vám říct, že začátky byly náročné zejména pro játra, ale takhle šťastný jsem dlouho nebyl. Měli jsme kavárnu a tajný, téměř gangsterský bar. Kdyby náhodou, byli jsme přeci v divadle. Není nic lepšího, než fontána absinthu v divadelní atmosféře.

Vše začalo jít strašně rychle, měli jsme dost práce, tým se rychle rozšiřoval a postupně se z něj stávalo něco jako druhá rodina. Nedlouho poté se k nám donesla informace, že na jednu sezónu nám budou poskytnuty prostory u Nákladového nádraží Žižkov. Pořádně jsme si tehdy mákli a nechali tam kousek duše, ale šli jsme do toho. Mezi montováním baru a stolečků jsme domlouvali akce a kolikrát jsme ani nevěděli, kolikátého je. Vše bylo rozjeté jedna báseň. Celou sezónu jsme byli v jednom kole, pracovali jsme ve dne v noci, často z jedné akce pokračovali hned na druhou, bez pauzy. Bylo to těžké, ale díky tomu, že jsme dělali, co nás baví, snesitelné. Bohužel, vše nakonec dostalo jiný směr a my na Nákladovém nádraží skončili, což jsme se dozvěděli až na poslední chvíli.

A tak jsme se všichni vrátili na kavárnu a začali přemýšlet, co nového budeme dělat dál. Máme super tým lidí, ale neměli jsme žádný nový, zajímavý projekt… Ale nebojte se, to je už minulost a my už si pro vás chystáme něco úplně nového.

Váš Zastav se Dream team